pondělí 5. května 2014

Něco málo o mně aneb proč neříkám a nedělám to co bych chtěla

Znáte to, když Vás někdo podvede a Vy s tím nemůžete nic dělat? Nebo můžete, ale je už pozdě. A ten hlas uvnitř Vás jen křičí a nadává " jak se to sakra mohlo stát !". Bohužel, já jsem ten typ co si "nechává srát na hlavu", chtěla jsem to říct slušně ale nenapadlo mě jak jinak to podat aby to mělo tu zuřivou pointu. Vždycky když mi někdo vypráví o tom co mu kdo špatného řekl či udělal, tak já vždycky reaguji sebevědomě a říkám že bych se nebála svůj názor, většinou záporný říct někomu na rovinu. No ale pak nastane moment kdy se mi stane to samé, ale už nereaguji sebevědomě ale spíš se stáhnu, mlčím a ten pocit mě přímo užírá.
Jako příklad můžu dát dnešní příhodu: Byla jsem objednaná na manikúru k jedné doposud mně neznámé paní. Zprvu byla sympatická, ale pak nastal ten trapný moment. Paní mi sdělila cenu kterou jí mám za tu manikúru zaplatit. V tu chvíli jsem si říkala jestli si ze mě nedělá srandu... A Nedělala. V hlavě se mi honilo spoustu myšlenek typu " to mě zruinuje! Ty peníze jsem si šetřila na něco jiného. Za takovou blbost jsem utratila tak velkou částku, sakra. Už nikdy nic takového. Co budu teď dělat. Nejradši bych utekla bez placení. ". Od té doby co mi řekla tu částku jsem neřekla ani slovo a byla jsem z toho smutnější a smutnější. Paní stále pracovala na mých nehtech a usmívala se, jako kdyby si říkala větu " tak a teď tě okradu holčičko, zase si namastím kapsu na jedné blbé náně ". Netrvalo dlouho a nehty jsem měla hotové. Podívám se na ně a zhrozím se, jsou tak ošklivé! Křivé, hrbolaté, flekaté a kůžičku mi ani neupravila. Sevřel se mi žaludek, můj smutek a zuřivost nabila nejvyššího stupně. Po chvíli nastal čas placení, ani nevíte jak mě bolelo i srdce když jsem tahala z peněženky tu částku. A proč jsem se nezachovala hrdinsky, tak jak si vždy říkám že to udělám když nastane takováto chvíle? Opravdu netuším proč jsem se nevzchopila a neřekla jí to co si myslím. Vzhledem k práci kterou vykonala se mi cena zdála opravdu přemrštěná. Možná za to může strach, nejistota a ovlivnitelnost. Při cestě domů jsem na to myslela stále dokola, byla jsem skleslá a neměla jsem na nic náladu. Každou chvíli jsem se na ty své nehty zadívala, a litovala toho že jsem vůbec někam šla. Když nad tím zas přemýšlím zpětně, tak bych jí ty peníze co si řekla vůbec nedala. Klidně bych se s ní pohádala, a stála bych si za svým. Ale po válce je každý generál, že. Šla jsem kolem naší poštovní schránky a pomyslela jsem na to, že náladu by mi zlepšil jeden balíček který už delší dobu očekávám. A co myslíte? On tam byl! Sice nebylo poznat jestli je to to co jsem čekala ale už tak jsem měla velkou radost. Ten pocit, když na něco myslíte a ono se to splní! Doma jsem si balíček otevřela a jupí byla to má objednávka která mi jako jediná mohla udělat radost. To co jsem si objednala, se dozvíte už brzy. Doma jsem svoji příhodu pověděla, nejdřív mě litovali a pak jsme se tomu všichni zasmáli. Nojo, o další blbou zkušenost navíc. 
Jako druhý příklad můžu uvést můj zážitek s obědem. Šla jsem do Pekárny Bláha kde i mimo pečiva mají kavárnu a jídelnu. Na jejich menu mě zaujaly Lasagne, a ty já miluji - nebo alespoň ty co dělám já a moje mamka. Tak jsem poprosila o jedny Lasagne, a paní mi na talíř hodila jakousi žlutou kostku posypanou sýrem. Druhá paní mi jídlo markovala a já mezitím koukala na "tu věc" u které mi bylo jasné že ji jíst nebudu. Samozřejmě jsem jídlo zaplatila bez jakýchkoliv poznámek a šla si sednou. Začala jsem jíst a co to nevidím, v Lasagních je kukuřice? Odkdy? No po pár soustech jsem odložila příbor a šla dát jídlo do boxu na zbytky. V tu chvíli jsem zas litovala toho, že jsem neřekla, že tohle jíst nechci a nebudu. Asi nejvíc jsem litovala těch peněz, který jsem v podstatě, jak se říká, vyhodila z okna... už podruhé. 
Další z mých srdcevylévajících článků.. Doufám že Vám nevadil, protože v těchto ohledech mi psaní strašně moc pomáhá, a po dopsání se cítím líp. Mějte se krásně, a příště už zase o kosmetice :-)